V roce 2024 jsme v Německu objevili starý Citroën HY.
Nebyl to jen obyčejný vůz. Patřil pánovi, který z něj roky prodával dřevěné výrobky, které si sám vyráběl rukama. Každý kus měl svůj příběh. Stejně jako tenhle Citroën.
Když jsme ho poprvé viděli, bylo nám jasné, že to není jen auto.
Byl to kus poctivé práce, času a života.
Vzali jsme ho k nám domů.
A začal nový příběh.
Všechno jsme dělali sami. Podle sebe.
Rozebrali, opravili, upravili. Hodiny a hodiny práce. Dny plné prachu, barvy, nářadí i pochyb. Lakování, předělávky, detaily, které možná vidíme jen my – ale víme, že tam jsou.
Postupně se z něj stal náš Citrouš.
Auto, které má duši. Auto, které spojuje lidi. Auto, které vypráví příběh – pokaždé, když otevře svoje dveře.
Tohle není jen pojízdný bar.
Je to kus cesty. Kus práce. Kus srdce.
A ten příběh pokračuje dál.
